Důvodová zpráva

Teprve ve 21. století vzniká možnost uzavřít etapu slepé protipřírodní kulturní expanze. Poprvé a patrně naposledy má lidstvo jako druh příležitost zastavit nevyhlášenou válku planetární kultury (civilizace) se Zemí. Uzrál totiž čas ukončit existenciální konflikt, který ohrožuje lidskou budoucnost a jejž nynější predátorsky orientovaná kultura nemůže vyhrát. Přijetí Ústavy Země je vynuceným krokem obratu kultury k Zemi, objektivní potřebou právně uznat a regulovat přiměřenost rozsahu i formy globální kultury přírodě. Je nezbytností doplnit soubor lidských práv a svobod o povinnost globální kultury nezničit přírodní bytí, spolupracovat se svým hostitelským systémem. Přijetí této ústavy je proto prvořadým veřejným zájmem lidstva v epoše jeho ekologicky ohrožené budoucnosti.

Nedojde-li k zásadnímu biofilnímu obratu kultury, nebudou lidé žádného národa, státu či širšího společenství morálním, právním ani politickým suverénem. Budou odsouzeni k soupeření o půdu, nezávadnou vodu a zdravé potraviny, k válkám o energii a suroviny. Budou na otrávené a přehřáté planetě živořit a vymírat z vlastní viny. Práva, svoboda a suverenita lidí předpokládají biologicky zdravou a nezamořenou Zemi.

Lid této planety se může znovu stát částečným subjektem své druhově omezené existence, jen když se mu podaří přizpůsobit kulturu Zemi, překonat nesmyslnou koncentraci moci a kapitálu v rukou úzké vrstvy nevolených lidí. Zdá se, že současný kapitalismus je posledním evolučním stadiem vývoje protipřírodní kultury vůbec.

Poučeni biologickým poznáním o složité molekulární struktuře všech živých systémů i neživých struktur dokážeme konečně rozpoznat, že z hlediska přirozeně uspořádané přírody je pyšná lidská kultura chatrčí narychlo stavěnou ze sutin bořeného přírodního chrámu. Dnes už víme, že je zbrklým kutilským přeformováním jemné procesuální architektury vnitřně dokonale sladěné a dynamicky rovnovážné Země. Rozpoznáváme, že je dočasným přeformováním druhově sobeckým, které se – na rozdíl od zničených přirozených struktur – po zániku člověka nezachová.

Práva a pravidla přirozené obnovy planety Země hájíme před překotnou technickou expanzí nejvyspělejší části lidstva. Té části, jíž se umělý kulturní systém nedaří přizpůsobovat planetě. Lidská druhová aktivita byla sice od počátku vedena vrozenou útočnou adaptivní strategií, ale téměř po celou dobu existence kultury ji byla s to korigovat nejen příroda, ale i vrozená lidská pokora a úcta k Zemi.

Pokora a úcta k Zemi, které se zachovaly u zbytků přírodních národů, jsou však v dnešní spotřebitelské kultuře překryty účelově deformovanou mocí vědy, techniky a kapitálu. Pokora nového typu, plynoucí z rozpoznání ničivé síly umělých technologií vůči křehkým živým systémům, v predátorském duchovním paradigmatu bohužel vzniknout nemůže.

Proč potřebujeme ústavu Země?

Novověké ústavy národních států, nesené duchem osvícenského optimismu a konečné porážky feudálních poměrů, se o právech Země nezmiňují. Všechny tradiční antropocentrické ústavy skutečné pořadí hodnot převracejí: přírodu pokládají za onticky pasivní, hodnotově neutrální a z hlediska práva nezajímavou. Považují ji za svět člověka a pro člověka. A takový svět si člověk v souladu se svou přirozeností instinktivně přivlastňuje, podrobuje a obdařuje jej svým vlastním významem a smyslem. V takovém světě se v souladu s antropocentrickým právem prosazuje, emancipuje a seberealizuje. Je ovládán ofenzivní adaptivní strategií kultury, která je rozvinutím části jeho biologické predispozice, a svět předělává k svému okamžitému prospěchu. Posilován rozvojem své dílčí racionality necítí respekt a pokoru před tím, že je pouze nepatrnou větvičkou na stromě života, která nemůže žít samostatně a jež musí být jeho kmeni, jakož i planetě Zemi a všem ostatním vesmírným strukturám, lhostejná. V souladu s evropskou duchovní tradicí nepovažuje přírodu za starší a širší subjektivitu, jíž musí být omezená lidská subjektivita podřízena.

Přijetím Ústavy Země právo konečně oceňuje přírodu i přírodně biologické potence člověka. Uznání nadřazenosti Země nad kulturou a lidské biologické podřízenosti Zemi dává právo – od řecké antiky antropocentrické – lidem i politice srozumitelně najevo, že nadešel čas pro novou biofilní ekonomiku, politiku i způsob života lidí. Veřejně tím sděluje, že člověk sice není korunou tvorstva a že jeho kultura není ve vztahu k živé přírodě skutečností významnější, vyšší a organizačně složitější, ale že je i přes to dostatečně výjimečný. Vytvořil pozoruhodně rozvinutou protipřírodní kulturu, uvědomil si svoji vinu na pustošení přírody a odvažuje se zahájit etapu kulturní evoluce dlouhodobě možné, biofilní, symbiotické s přírodou.

Protože návrh Ústavy Země je pojat jako nadřazený dokument všech dnešních antropocentrických ústav, zachovává se jejich platnost jen v ohledu práv a povinností občanů, státu a jeho orgánů, celistvosti obývaného území, části mezinárodních ujednání a smluv. Nově přijímané ústavy, které budou východiskem biofilního zákonodárství, musejí respektovat práva, tvořivost a výsledky přirozené evoluce Země.

Lidská kultura, která podle kvantitativních měřítek roste a prosperuje, se s ohledem na zásadní odlišnost své struktury i směřování stává pro Zemi nebezpečným nebiologickým tumorem. I když nemůže zahubit Zemi jako planetární organismus, ničí její uspořádanost, likviduje fyzikální, chemickou a biologickou rovnováhu, která se ustálila v průběhu přirozené evoluce a na níž závisí reprodukce živých systémů i lidského biologického druhu.

Růst technické spotřební kultury, která se nekontrolovaně rozšiřuje po celé Zemi, je většinou našich současníků, právem i politikou bohužel vnímán jen pozitivně, jako růst bohatství, svobody a zlepšování životních podmínek lidí. Veřejnost bez pomoci evolučně ontologické teorie obtížně chápe, že slepá expanze kultury znamená snižování přirozené uspořádanosti Země, riziko ztráty její obyvatelnosti.

Také právo musí proto otevřeně vyhlásit, že v situaci, kdy pro celý vesmír platí zákon zachování látky a energie, ale nikoli zákon zachování uspořádanosti (informace), mohou pozemské sofistikované struktury kultury vznikat jen přeformováním (rozbíjením) starších struktur přirozených.

Subjektivita Země

Jak již bylo naznačeno, dnešní právo uznává umělou kulturní subjektivitu etnickou, státní i nadnárodní; podnikatelskou, finanční i vojenskou. Toto konstatování tedy stvrzuje teoreticky doložený fakt, že subjektivita je schopností otevřených nelineárních systémů produkovat a udržovat své vysoce uspořádané struktury. V případě přírody to znamená, že pozemské živé systémy jsou aktivní, otevřené pro látku, energii a informaci. Poznávají totiž prostředí, mají vlastní evoluci a paměť, prosazují se a jsou sebetvořivé a autoregulativní. Přiznání právní subjektivity Zemi nezahrnuje předpoklad, že má vůli a vědomí, že může mluvit. K tomuto uznání postačuje, že Země zrodila biosféru i člověka, že člověka živí, reprodukuje, a dnes také – poškozena kulturou – ohrožuje. Pro uznání subjektivity Země je dostatečným důvodem, že z její subjektivity je odvozena i částečná a dočasná subjektivita lidská a kulturní. Ale, na rozdíl od právem uznané umělé kulturní subjektivity (podnikatelské), mluvčími Země mohou být všichni občané či jejich volení zástupci.

Přitom však platí, že subjektivitu neurčuje lidské rozhodnutí, nýbrž realita sama. Každá subjektivita se projevuje navenek, měřitelnou schopností ontické tvořivosti. A je-li projevem lidské a kulturní subjektivity dočasně existující globalizovaná kultura, pak analogickým projevem nadřazené subjektivity Země je dlouhodobě existující biosféra. Nesporným projevem subjektivity Země je tedy její živý vysoce uspořádaný systém, který zahrnuje člověka jako biologický druh nadaný vlastní, ale pouze omezenou a dočasnou subjektivitou.

Právní garance subjektivity Země je současně přímým i nepřímým odmítnutím dnes škodlivého antropocentrismu. Ukazuje se, že konflikt mezi přírodou a kulturou, k jehož vyhrocení by bez predátorské orientace duchovní kultury patrně vůbec nedošlo, je spolehlivým důkazem neadekvátnosti všech forem lidské nadřazenosti. Antropocentrismus, jakkoli si to filosofové, právníci a politici většinou neuvědomovali, totiž žádný explicitní koncept skutečnosti nepotřebuje. Prosazuje se silou svého biologického zakotvení v konzervativní lidské přirozenosti – genomu.

V minulosti zákonodárci prohlašovali lid té které země za konečného, nikomu nepodléhajícího suveréna, aniž by přihlíželi k absolutní biologické podřízenosti lidského druhu Zemi. I když chápeme osvobozující účinek této formulace, jejímž smyslem bylo zabránit návratu středověkých monarchií, připomínáme její historickou omezenost. Formulace, že lid je nejvyšším suverénem té které kultury mohla platit jen v období, kdy lidstvo ještě nevytvořilo protipřírodní globální ekonomiku a technosféru a kdy tyto umělé kulturní subjektivity ještě neohrožovaly přirozenou rovnováhou a obnovu planety Země.

Přiznáváme-li subjektivitu, tj. schopnost aktivity, poznávání, rozhodování a ontické tvořivosti individuu nebo společenským institucím, jak ji vůbec můžeme upírat systému, který spontánně vytvořil život, člověka i předpoklady jeho subjektivity? Jak ji tedy můžeme upírat systému, jenž je svébytnější a mocnější než globální kultura a který o jejím osudu s konečnou platností rozhodne? A shodneme-li se v názoru, že dnešní globalizovaná kultura a technosféra jsou předmětnými vnějšími projevy lidské druhové subjektivity, pak co nám brání přijmout výše uvedenou myšlenku, že biosféra včetně člověka je analogickým vnějším projevem subjektivity Země? Účelovost, která charakterizuje kulturu, nestojí totiž výš než spontánnost, která kulturu charakterizuje rovněž. Ovšem spontánnost, jež spolehlivě vede přirozenou evoluci, může kulturně optimalizační roli sehrávat jen v případě kultury duchovně biofilně nastavené.

Změna predátorského paradigmatu

Konzervativní lidský genom není jedinou příčinou dnešní predátorské orientace kultury. Sociokulturní příčinou tohoto nastavení, příčinou, kterou na rozdíl od lidského genomu můžeme změnit, je kdysi přijaté duchovní predátorské paradigma. Duchovním predátorským paradigmatem rozumíme ideový náboj geometrických, matematických a filosofických abstrakcí, jimiž se už řecké filosofii a vědě podařilo zaměnit myšlení za bytí, a tím nevidět obtížně poznatelnou povahu a jednotu života s neživými jsoucny, nepochopit kreativitu, rovnováhu a uspořádanost pozemské přírody. Na řadu staletí bylo pak její poznávání podřízeno nakažlivé magii technologických pojmů teoretického jazyka, které dodnes matou žáky a studenty většiny škol.

I když k vytvoření základu tohoto skrytého duchovního paradigmatu kultury došlo už v antickém Řecku, teprve dnes, po dvou a půl tisíci letech, si konečně uvědomujeme váhu ideového klamu, spočívajícího v záměně pojmových ideálů klasické vědy za onticky tvořivou a jemně uspořádanou přírodu. Právě tento omyl, kdysi jistě oprávněný, přivádí vysoce sofistikovanou technickou kulturu na pokraj jejího zániku. Ukazuje se, že ani dnešní nejvyšší úroveň rozvoje přírodních věd příroda nepotřebuje, že je soběstačná, na lidském poznání nezávislá. Adekvátní přírodovědeckou interpretaci, zbavenou ovšem zkreslující optiky predátorského paradigmatu, bude pro své zachování potřebovat pouze kultura.

Predátorské duchovní paradigma, rozvinuté a posílené novověkou galileovsko-newtonovskou vědou, se stalo hlavní ideovou oporou nynějších antropocentrických ústav, obecným rámcem ekonomického zákonodárství. Toto duchovní paradigma dodnes dvojím způsobem ovládá politiku, podnikání, média i vzdělávací systém. 1. Ve formě umělé kulturní předmětnosti způsobuje zkázu evolučně vytvořených živých i neživých systémů Země. 2. Ve vzdělávání a v působení médií se prosazuje jako každá jiná ideologie – nasazuje lidem falešné brýle antropocentricky zkreslené interpretace přírody. Nejen školy, ale zejména hromadné sdělovací prostředky, dnes ovládané velkými korporacemi, sofistikovaně lidem namlouvají, aby namísto lesa viděli dříví, namísto neživé přírody jen nerostné a energetické zdroje, na místo tvořivé Země jen zemědělskou a průmyslovou výrobu globalizované kultury.

Skrytý predátorský základ kultury, který byl kdysi předpokladem jejího rozmachu, vede dnes kulturu do záhuby. Zachovat na Zemi lidský druh, právě tak jako zachovat k jeho životu nezbytné ostatní biologické druhy a neživé struktury, znamená opustit dobyvačnou strategii a jedinečné kreativitě Země důstojně ustoupit.

Jakoby v rozporu s nynějším technickým pokrokem zjišťujeme, že závisíme na zdravé nezamořené Zemi každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem. Zemi proto musíme rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu původnímu uctívání. Naši víru v nadpřirozená jsoucna bychom měli znovu navrátit jsoucnům přirozeným, přehlížené subjektivitě Země, jež omezenou lidskou i kulturní subjektivitu přesahuje, a kterou proto nemáme právo účelově deformovat.

Země

  1. Země je pro člověka i lidskou kulturu jediným možným hostitelským systémem. Není tedy konstrukční látkou a energií, nebo pouhým územím či zdrojem potravin. Není však ani skladištěm kulturního technologického odpadu. Je tvořivou biofilně orientovanou aktivitou, je nejstarší, nejširší a nejmocnější planetární subjektivitou. Zahrnuje člověka a umožňuje nejen dočasnou a druhově omezenou subjektivitu lidskou, ale je s to dlouhodobě tolerovat i přiměřeně rozsáhlou, a proto člověka ani Zemi neohrožující subjektivitu kulturní.
  2. V živých systémech Země je obsaženo, a jazykem nukleových kyselin i zapsáno, velké množství přirozené informace. Vymírání biologických druhů, vyčerpávání rud, vzácných zemin a fosilních paliv způsobené kulturou je proto nejen nevratnou ztrátou přirozené evoluční uspořádanosti, ale také nenahraditelnou ztrátou kulturně informační. Kultura, která vzniká lidskou aktivitou jen na základě neúplné a účelové epigenetické (smyslově neuronální) informace člověka, přečtené z povrchu přirozených struktur, si zpředmětněnou i zapsanou přirozenou informaci osvojuje obtížně. S pomocí přírodních věd se ji však pokouší stále lépe dešifrovat a pochopit.
  3. Kosmická látka (prvky periodické soustavy), z níž kdysi gravitace upekla žhavou Zemi, je obsažena nejen v našem vnějším prostředí, ale i v každém z nás. Chemické prvky této látky, konstrukčně vestavěné do našich těl, nejen pocházejí ze zaniklých hvězd, ale po své smrti, podobně jako všechny živé systémy, je i my musíme vrátit planetě. Na jedné straně jsme tedy jedním z mnoha evolučně vzniklých a s vesmírem i biosférou dokonale sladěných druhů planety Země. Na druhé straně jsme však také druhem výjimečným, jediným, který vytvořil kulturu, neboť v souladu s predispozicemi vlastního genomu na bázi odlišné neuronální informace člověk zapálil ještě jednu evoluci, opoziční evoluci kulturní.
  4. Přirozená evoluce také u člověka testuje zdařilost jeho biologické evoluční konstrukce. Testuje ji hlavně nepřímo, prostřednictvím slučitelnosti lidského díla, tj. nadosobního těla a funkcí kultury s přírodou. Kulturní systém, který překročí pomyslnou mez přípustné zátěže Země i člověka jako přirozených systémů, který bude příliš rozsáhlý a protipřírodní, nezávisle na své technické a informační vyspělosti spolu s člověkem nevyhnutelně zanikne.
  5. Také v ideové rovině musíme Zemi znovu navrátit to, co jí bylo novověkou vědou, která rozvíjela predátorské paradigma, odňato: nadřazenost, tvořivost, paměť, subjektivitu. I když Země nemůže být ani důvodem existence vesmíru, ani cílem jeho divergentní (rozbíhavé) evoluce, musíme uznat její jedinečnost. Ta je dána nikoli zdánlivou polohou v centru kosmu, ale něčím, co přehlížíme: dosaženou úrovní přirozeného vývoje života, jemnou molekulární uspořádaností a rovnováhou neživých a živých systémů.
  6. Země jako nejvyšší tvořivá subjektivita, jako skutečná rodička či „moudrá evoluční matka“ živých systémů má své nevratné dějiny v čase. Jako součást vesmíru, o jehož vývoji nepochybujeme, je zvláštní tím, že s jejím prostorově nevýznamným postavením bylo spojeno povážlivě úzké pásmo podmínek, jež umožnily vznik života a jeho dostatečně dlouhý, nikdy zcela nepřerušený vývoj. Tento vývoj je dnes bezprecedentním způsobem narušen rozmachem protipřírodní technické kultury.
  7. Biosféra Země je přirozeným pokračováním abiotické kosmické evoluce, rozvíjí se spolu s ní, protože vesmír je jejím širším evolučním rámcem. Je velkou disipativní strukturou, jejíž vlastností je subjektivita a kterou vyživuje sluneční energie. Tato energie, jedinečné fyzikální podmínky a přítomnost vhodných abiotických prvků umožnily, aby se život na Zemi vyvíjel od svých prvních forem (bakteriálních) až po současnou úroveň rozvoje – vznik člověka a čtvrtohorní biosféru. Biosféra naší planety strukturně obohacuje pozemské abiotické prostředí tak, že Země jako celek vytváří důmyslně uspořádaný organismus s vnitřní konstitutivní informací.
  8. Pozemský život je vlastně dlouhodobým experimentem vesmírné evoluce probíhajícím v laboratoři s názvem Země. Proto je troufalé, že v necelé polovině doby trvání tohoto pokusu naše predátorská kultura tak rušivě zasahuje do jeho průběhu: svou protipřírodní orientací, kterou musíme změnit, bez zábran ničí jeho nejkomplexnější produkty, narušuje integritu planetárního ekosystému. Je to nepřípustné i proto, že doba evoluce biosféry se počítá na miliardy let, zatímco průměrná životnost biologických druhů, mezi něž náleží také člověk, obvykle nepřesahuje několik milionů let. A to stále ještě nevíme, v jaké fázi „životní dráhy“ našeho druhu se dnešní protipřírodní kultura nachází.
  9. Nádherný, obdivuhodně uspořádaný a jemně dynamicky vyvažovaný systém života na Zemi nesmí být dále poškozován ze dvou důvodů: Za prvé, kultura jako výtvor a prostředek expanze jednoho biologického druhu přírodní struktury nevytvořila, lidé nechápou jejich vnitřní uspořádanost, místo ani funkci v evolučním procesu biosféry. Za druhé, kultura existenčně závisí na dlouhodobě ustálené rovnováze živého i neživého prostředí Země. Jen prostřednictvím přirozené biologické reprodukce člověka, jen v důsledku lidské nebiologické aktivity může po jistý čas existovat jako dočasný, odlišně konstruovaný subsystém planety, jako její pomyslný umělý tumor.
  10. Protože primárním energetickým zdrojem existence, reprodukce i rozvoje pozemských živých systémů bylo sluneční záření, narůstala jejich organizační a funkční složitost postupně, díky dostatečně dlouhé expozici Země slunečnímu svitu. Narůstala tempem, které patrně nemohlo být vyšší, neboť na jedné straně souviselo s omezeným příkonem zářivé sluneční energie a vysokou spolehlivostí přenosu genetické informace, a na druhé straně s dosaženou organizační strukturou živých systémů.
  11. Dnešní živé organismy jsou proto důležitým zápisem vývoje celé biosféry. Jako otevřené systémy s vnitřní informací jsou nepřímým i přímým záznamem spontánní konstitutivní funkce přirozené aktivity a času. Čas a aktivita se totiž nejen zpředmětnily, ale také informačně zapsaly v jejich specifických strukturách. Evoluční hodnota živých organismů je proto přímo úměrná délce neopakovatelného času. Tato nevyjádřitelná hodnota úzce souvisí s tím, že vznikala samovolně, v podmínkách, které již neexistují, a že ji už nikdy, pokud ji zničíme, ani přirozená, ani kulturní evoluce nevytvoří znovu.
  12. Z uznání jedinečnosti Země, z její na ničem lidském nezávislé subjektivity, vyplývá potřeba nového občanského a politického postoje. Toto uznání nás zavazuje využít zjištění o nenahraditelné hodnotě Země nejen pro záchranu dnes existujících forem života, ale i pro záchranu člověka a jeho kultury. Zavazuje nás k úsilí o biofilní transformaci dnešní neudržitelné kultury predátorské. Antropocentrická racionalita, která si zakládala nejprve na ontologické nadřazenosti člověka, a později na jeho osobní svobodě, vlastnictví a nedělitelných právech, bude nucena přiznat, že netušila, že nedělitelný je především život, s jehož osudem je spjata lidská svoboda, vlastnictví i lidská práva. A „lidská práva“ – jak se dnes ukazuje – jsou omezena také novou povinností kultury vůči přírodě: imperativem zachování obyvatelné Země.

Kultura

  1. Kultura je v plném rozsahu lidským dílem. Je procesem i výsledkem lidské nebiologické aktivity. Přirozená evoluce, která vytvořila pozemskou přírodu včetně člověka, kulturu nevytváří a do svého systému ji organicky nevřazuje. Jde totiž o umělý systém s odlišnou konstitutivní informací (pamětí) než jakou má příroda.
  2. Obsah kulturní paměti netvoří lidská fylogeneticky vzniklá informace genetická, která na jemné molekulární úrovni integruje člověka do systému biosféry. Kolektivní kulturní paměť vzniká ze smyslově neuronální informace našeho biologického druhu, jejíž obsah je převážně makroskopický a která pojmově integruje kulturu na hrubé úrovni fenotypové.
  3. Kultura se formuje ve vysoce přirozeně uspořádaném světě, rozvíjí se aktivitou jediného biologického druhu, který řád a evoluční moudrost přírody nezná. Nevhodně sociokulturně zaměřená a příliš rozsáhlá lidská aktivita může mít nebezpečné důsledky nejen pro kulturu, nýbrž i pro člověka samého. Kulturní systém zvyšuje svoji relativní svébytnost, prosazuje svoji protipřírodní orientaci a v důsledku čerpání dodatkové energie může zcizovat ekologické niky ostatním živým systémům, hubit je a nebezpečně znásilňovat přirozený řád.
  4. Přirozený řád ovšem člověku i kulturnímu řádu časově předcházel. Kultura jako odlišně onticky uspořádaná skutečnost nemůže přirozeně uspořádaný povrch Země nově strukturovat, aniž by nezničila přirozené ekosystémy a nepoškodila vzácné evolučně vzniklé útvary. Kulturní systém, jehož informačním subsystémem je etnickým jazykem kódovaná duchovní kultura, není totiž s to využít strukturně vysoce objektivní genetickou informaci člověka, která je konstitutivní jen druhově biologicky, a jež relativně krátký pobyt člověka v kultuře neumí zaznamenat.
  5. Kultura již při svém vzniku musí stavět na své vlastní, podstatou i způsobem kódování přírodě cizí informaci sociokulturní. Ta je sice vytvářena modifikací lidského smyslově neuronálního poznání, ale tím, že vzniká až v kultuře, je nastavena nejen biologicky, ale i sociokulturně, a může se proto stát nositelkou nadosobního expanzivního zájmu umělého kulturního systému. Ve srovnání s jemným a vysoce objektivním poznáváním fylogenetickým je lidské ontogenetické poznání nejen povrchové, hrubé a přibližné, nýbrž také účelové, druhově sobecké. I proto se materiální kultura včetně techniky konstituuje jako umělý systém postavený z rozbitých struktur Země, jako cizorodý útvar s protipřírodní strukturou, orientací a režimem.
  6. Vůči biosféře je kulturní uspořádanost nejen strukturně odlišná a nebioticky orientovaná. Je také pozoruhodně jednotná, s tendencí pohotově zpředmětňovat volnou sociokulturní informaci, rozšiřovat svou ekologickou niku. I když roste z jediné fylogenetické linie (lidské) biotické evoluce, „buduje“ z materiálu téměř všech přirozených struktur Země. Protože zpředmětňuje jinou informaci o vnějším světě, vytváří odlišnou uspořádanost. Zejména vysoký příkon dodatkové energie z fosilních paliv a silná ekonomická integrace snižují její adaptabilitu k živému i neživému prostředí Země, podvazují její schopnost průběžně se optimalizovat negativními zpětnými vazbami z okolí. Přirozenou dynamickou nerovnováhu mezi živými a neživými strukturami rozvrací kultura po průmyslové revoluci i tím, že roste mnohonásobně rychleji než biosféra, že zatím nemůže dosáhnout klimaxu. Biologická diverzita mizí proto nejrychleji od přírodní katastrofy na konci druhohor, která zahubila dinosaury a zahájila věk savců.
  7. Vyšší abstraktní spravedlnost při rozšiřování kultury spočívá v tom, že také člověk, který „alergickou reakci“ biosféry způsobuje, je podřízen neúprosné logice uchování její integrity. Stává se ohroženým druhem. Poprvé ve své historii jsou tedy lidé (i jejich kultura) na globální úrovni ohroženi prostředím, které jejich vznik kdysi umožnilo. Předpokládáme, že politika, jejíž hlavní starostí jsou dnes udržení moci, ekonomického růstu a podmínek podnikatelské i spotřebitelské svobody, bude brzy nucena respektovat hodnotu a práva Země: rozhodovat pod tlakem ohrožené lidské budoucnosti.
  8. Překonávání nynější opozice kultury vůči přírodě nemůže pominout otázku, v jakém smyslu souvisí charakter nynější kultury s člověkem a jeho genetickým nastavením, a v jakém smyslu souvisí s obsahem sociokulturní informace, s predátorským duchovním paradigmatem, které kdysi evropská kultura přijala a v novověku rozvinula. Je zřejmé, že přímá souvislost s člověkem jako biologickým druhem je dána zvláštní strukturou lidského těla i lidské psychiky, vrozenou útočnou adaptivní strategií člověka jako druhu. Biologická nespecializovanost člověka, která podmiňuje univerzalitu lidských zájmů, činí z jeho vnějšího prostředí nejen předmět uspokojování životních potřeb, poznávání a hodnocení, nýbrž i předmět vlastnictví a spotřeby. Člověk jako druh totiž nikdy nepoznával jen proto, aby se kochal pravdou. Poznával, aby svět exploatoval, aby se na svět útočně adaptoval, aby mohl budovat své vnější nebiologické tělo, kulturu.
  9. Protože kultura je systémem s vlastní vnitřní informací, konflikt kultury s přírodou je „kauzálně“ spojen s obsahem a rolí kultury duchovní. Ta totiž jako vnitřní informace kulturního systému – jako jeho pomyslný sociokulturní genom – formu nynější protipřírodní kultury reprodukuje. Změna jejího skrytého predátorského nastavení, biofilní změna „genomu kultury“ je proto klíčová pro zmírnění a vyřešení krize. Chceme-li totiž změnit systém s vnitřní informací (pamětí), musíme změnit jeho informaci, paměť. Staré nastavení a stará konstitutivní informace mají totiž schopnost dílčí fenotypové změny systému znovu vracet zpátky.
  10. Kulturní systém na jedné straně zahrnuje přísně informačně předepsanou uspořádanost, např. techniku, stavby, spotřební předměty atp., ale jako celek rozvíjející se slepou evolucí, přísně informačně předepsaným systémem být nemůže. I když také vzniká sukcesí, od přirozených ekosystémů se výrazně odlišuje. Přirozené ekosystémy, které vznikají z populací přísně informačně uspořádaných živých systémů, integruje biofilní nastavení přirozené pozemské evoluce, ale nikoli zvláštní ekosystémová informace. Umělé kulturní systémy, které vedle člověka a některých organismů zahrnují přísně informačně předepsané prvky techniky a materiální kultury, musí však integrovat – pochopitelně prostřednictvím aktivity lidí – také volná konstitutivní informace – rozptýlená duchovní kultura. A ta jako nositel zájmů našeho biologického druhu, ale i jako subsystém otevřený informačním změnám, poskytuje naději, že se nynější protipřírodní kulturu podaří biofilně transformovat, že se ji podaří naturalizovat.
  11. Kognitivní složka lidské psychiky, která se v evoluci našeho druhu nejrychleji rozvíjela a s níž spojujeme naději na rostoucí objektivitu poznávání světa, nikdy nebyla a není svébytná. Nejprve sice byla jen výkonným orgánem lidského těla a psychiky, ale později se nepozorovaně stala analogickým orgánem reprodukčních nároků protipřírodní kultury. Již řadu století podléhá skrytému predátorskému duchovnímu nastavení kultury. Proto dnes zjišťujeme, že všechny naše interpretace, hodnoty a regulativy jsou zabarvené našimi zájmy, a to nejen individuálními a skupinovými, jak se všeobecně uznává, ale také skrytými zájmy obecně lidskými, druhově sobeckými, o nichž se nemluví.
  12. Vědecké pojmové poznání, které dnes přísně informačně předepisuje prvky vysoce sofistikované techniky a společenské materiální kultury, nepostihuje přírodu v její fascinující uspořádanosti, ontické kreativitě a komplexitě. Bylo nastaveno nejen zmíněným predátorským duchovním paradigmatem, ale už předvědeckým rozvržením světa, obyčejným jazykem a poznáním. Svět jsme už jako hominidé a první lidé, tj. už jako lovci a sběrači, museli vnímat, jazykově kódovat a interpretovat druhově zkresleně, tj. tak, abychom v něm se svou zvláštní biologickou výbavou přežili. Byl pro nás hlavně tím, co nám v té které epoše byla s to zprostředkovat naše konzervativní biologická přirozenost a co jsme díky tehdejší kultuře ze světa pochopili. A protože jsme byli svým organismem i svým genomem vnější skutečnosti apriorně evolučně přizpůsobeni, nikdy v minulosti jsme nepotřebovali vědět, co je příroda a život, co je kultura, a jaké je místo kultury v přírodě. Takové vědění, teoretický model umělé účelové subjektivity kultury a širší přirozené subjektivity přírody potřebujeme až dnes.
  13. Protipřírodní kulturní systém vznikal z podstaty lidské přirozenosti, vznikal spontánně a jeho skrytý duchovní základ krystalizoval a upevňoval se selekcí dílčích kultur. Predátorské duchovní paradigma se v něm proto nejen zpředmětnilo, nýbrž i promítlo do oblasti práva a politiky, deformovalo lidskou ontogenezi, výchovu a vzdělávání lidí. Přijetí ekologicky pozitivní informační změny se tedy nynější kulturní systém dokáže „aktivně bránit“. Tato rezistence vůči biofilní sociokulturní orientaci připomíná funkci mezidruhové informační bariéry či imunitního systému organismu. Protože dnešní kulturní systém nevznikal zpředmětněním biofilní kulturní informace, jeho lidská, organizační i věcná složka ji ignorují. Lidé, nekriticky přijímající protipřírodní kulturu, argumentům biofilní změny odmítají naslouchat, nechápou její perspektivní význam, její étos a kulturně sebezáchovný obsah.
  14. Planetární řešení krize, které nemůže vycházet jen z lidské přirozenosti, ale také z filosofického rozpoznání jejích skrytých duchovních kořenů, musí tedy nejprve připravit vysoká teorie. Pozitivní ekologická transformace existenčně ohrožené kultury prostřednictvím jejího biofilního paradigmatu, prostřednictvím práva jako garanta biofilní konstitutivní informace, představuje historicky bezprecedentní pokus lidstva ukončit živelnou fázi protipřírodní kulturní evoluce vůbec. Naděje, že se tento pokus podaří, však může čerpat i z toho, že podmínky ekologické změny samovolně uzrávají krizovým vývojem nynější protipřírodní kultury. Krize se bohužel musí ještě více vyhrotit, obyvatelnost Země se naneštěstí musí ještě více zkomplikovat, aby nezbytnost tak zásadní změny, kterou dnes prostí lidé pociťují jen jako zklamání či neurčité ohrožení, přijala jako svůj program také vrcholová politická reprezentace.

Člověk

  1. Člověk jako biologický druh vytvářející kulturu není bezprostřední systémovou příčinou dnešní civilizační krize. Touto příčinou je lidmi generovaný a samotnou kulturou později nastavený proces kulturní evoluce. Systémovým důvodem ekologické krize je konflikt kulturního systému se Zemí jako hostitelským systémem kultury. Podstatou jejich konfliktu je živelná predátorská expanze kultury, která vyvolává úbytek a zkázu přirozeného bytí.
  2. Lidský organismus, nezávisle na stupni kulturního vývoje, zůstává biologicky stálý a sourodý s dosaženou úrovní přirozené pozemské evoluce v té části světa, kde vznikal. Teprve jako přírodou plně zformovaný druh opouštěl rodnou Afriku a obsazoval ostatní kontinenty. Při hledání etiologie, diagnózy i terapie kulturou poškozovaného ekosystému Země musí proto i právo hájit nikoli jen zájmy lidského druhu, ale především zachování širšího a staršího bytí přírodního, opomíjenou integritu planety. Takže nejde o paradox, když při obhajobě lidských zájmů se právo v rozporu antropocentrickou tradicí stará o zájmy pozemské přírody. Jako lékař u lůžka nemocného se i právo v krizové situaci Země musí o osud přirozeného bytí obávat, musí jeho zbytečné destrukci předcházet.
  3. Všechny dosavadní biologické výzkumy potvrzují, že anatomicky moderní člověk, tj. člověk kromaňonský, je normálním nahodile vzniklým zoologickým druhem. Je velkým obratlovcem, který náleží do třídy savců, k řádu primátů, k čeledi hominidů. Je ovšem druhem mladým, který, měřeno geologickým časem, se objevuje teprve v posledních vteřinách na pomyslném číselníku hodin znázorňujícím dobu existence života na Zemi. Tato doba se odhaduje na více než tři a půl miliardy let. Proto je na místě pravdivé, ale dosti provokující připomenutí, že první tři miliardy let obývaly Zemi pouze bakterie a že, pokud Země někomu patří, pak právě jim. Lidé by dnes měli vědět, že jejich zdravý organismus je vlastně biom, který obsahuje více bakteriálních buněk, než kolik má lidské tělo svých vlastních buněk somatických (kolem deseti na čtrnáctou).
  4. Spolu s mnoha dalšími živočichy je tedy člověk poměrně pozdním produktem přirozené biotické evoluce. A protože má obdobně biologicky vymezenou dobu své druhové existence, jsou lidé ve dvojím smyslu smrtelní – jako jedinci i jako druh. Druhy totiž v biosféře vznikají samovolně (vzhledem k pozdější délce své existence poměrně rychle) a po jisté době své druhové prosperity právě tak samovolně (a také poměrně rychle) zanikají. V průběhu svého druhového života se příliš nevyvíjejí. Dnes proto existuje jen malá část biologických druhů, které biosféra v průběhu své evoluce vytvořila. Poměr těch, které existují, k těm, které vyhynuly, je asi 1:1000.
  5. Člověk je součástí biosféry a je s ní svázán mnoha funkčními vztahy: látkovými, energetickými, informačními. Je zvláštním biologickým druhem nejen svou morfologií a fyziologií, ale zejména svou psychikou – chováním. Lidská psychika, která jeho chování reguluje, není pouhým biologickým doplněním lidského organismu. Kulturní systém, který se člověku podařilo vytvořit, byl totiž pro lidskou psychiku novým rozvojovým podnětem. Dnes proto průměrná psychika úzké biologické potřeby lidského organismu přesahuje a vzhledem k nim je hypertrofovaná, rozšířená a částečně i deformovaná kulturou.
  6. V jedinečnosti člověka jako druhu hraje mimořádnou roli vzpřímený postoj, barevné stereoskopické vidění, ruce uvolněné od pohybu. A protože přirozeným domovem lidských předků byly koruny stromů afrických tropických pralesů, lidé svůj přirozený domov po jejich ústupu v křovinaté savaně nenašli. Byli nuceni budovat a chránit své chýše a své děti před šelmami na holé zemi, stavět ohrady a vyhledávat stále sofistikovanější způsoby obživy. Velký a výkonný mozek se vyvinul jako adaptační orgán na tento vynucený způsob života. Rámcově však lidskou psychiku formují nejen rané fáze lidské ontogeneze, tzv. senzitivní období, ale průběžně i ta která kultura. Vedle plasticity, která se týká evolučně nejmladších kognitivních procesů a umožňuje, aby se lidé učili téměř po celý život, je však lidská psychika také strukturně konzervativní. Vyznačuje se stálostí některých způsobů reakcí a emočních funkcí, jejichž sídlem je mozkový kmen.
  7. Také právo může přispět k adekvátnímu utváření člověka. Vztah člověka ke světu už nelze chápat jen duchovně a morálně, tj. bez pochopení jednoty člověka jako živočicha s celým abiotickým a biotickým prostředím Země. Ale ani funkční vřazení člověka do přírody nepostihuje celou pravdu o povaze člověka. Člověka v jeho životních projevech a motivacích charakterizuje především kultura, nadosobní vnější tělo, které svou aktivitou vytvořil, jež ho determinuje a kterým se zatím příliš útočně „adaptuje“ na přírodní prostředí. Pravidla kulturního způsobu života se však do konzervativního lidského genomu, zdá se, neukládají. Biologicky určená lidská přirozenost je stálá.
  8. Konstatování, že člověk vytváří umělou a dočasně existující kulturu, tj. skutečnost onticky nižší, účelově organizovanou, a proto lokálně silnější a vůči biosféře destruktivní, nemusí být přijímáno negativně. Naopak, toto přiznání dává společenským vědám, právu i politice možnost varovat veřejnost. Teprve když nic neuděláme, když budeme rezignovat na schopnost kritické filosofické racionality odsoudit a odmítnou predátorské paradigma, na potřebu biofilně transformovat globální protipřírodní kulturu, musíme očekávat blížící se konec člověka i kultury.
  9. Z hlediska přijetí nadřazené právní subjektivity Země lze srozumitelně formulovat i to, co mnozí lidé intuitivně pociťují a co je také v dobrém souladu s poznáním speciálních věd. Za prvé, že žijeme v chladném, rozlehlém a vůči Zemi zcela lhostejném vesmíru a že naši dočasnou kulturu můžeme vytvářet jen díky bezchybné biologické reprodukci somatické a psychické struktury člověka, tj. fakticky díky integritě, rozmanitosti a funkční jednotě biosféry. Za druhé, že za rychlými kulturními změnami vnějšího prostředí pomalé evoluční změny lidského organismu (kdysi sladěné s právě tak pomalou evolucí biosféry) výrazně zaostávají. Rychlý rozvoj lidského mozku (neokortexu) v průběhu antropogeneze (vývoje našeho druhu) patrně vytvořil příznivé podmínky také pro jeho plasticitu v průběhu ontogeneze (v procesu formování jedince kulturou), ale o dalších biologických strukturách lidského těla to neplatí: ostatní struktury našeho organismu tuto plasticitu postrádají.
  10. Anticipativní právní regulace lidské aktivity v globálním měřítku, problém, jímž se právo nikdy komplexně zabývat nemuselo, se nemůže omezit pouze na to, co je abstraktně pojatý člověk a jaký je jeho vztah k vlastnictví, svobodě, jiným lidem a etnickým skupinám. Poprvé v dějinách se právo musí zabývat také tím, jakým ontickým jsoucnem je Země, kultura a člověk jako živočišný druh. Musí se zabývat otázkou, jakou ontickou strukturu a jaký rozsah by měla mít kultura, aby spolu s přírodou mohla náš druh reprodukovat a chránit, a současně neubližovala životu, na jehož aktivitách a vysoké úrovni rozmanitosti (biodiverzitě) lidé existenčně závisejí.
  11. Hlubší pochopení lidských práv, svobody a subjektivity člověka je vázáno na představu ontologického obrazu světa bez člověka. Země vznikala a byla spontánně onticky tvořivá dávno před objevením se člověka. Člověk jako produkt Země, jako její dočasně živá větev zůstal i se svou kulturou Zemi podřízený. Ale pravdivý obraz člověka je právě tak vázán na adekvátní pochopení světa s člověkem. Je vázán na uznání faktu, že náš biologický druh vytváří kulturu, jejíž rozmach člověkem nevytvořenou přírodu nevratně pustoší. A právě za tento ničivý ontický proces nese člověk dosud neupřesněnou druhovou odpovědnost. Jako druh tedy neodpovídá za přírodu, kterou nevytvořil a jíž je plně podřízen, ale za kulturu, za své dílo, jímž Zemi nevratně pustoší.
  12. I když vezmeme v úvahu, že sociální a ekonomické subsystémy rovněž získávají svou vlastní umělou subjektivitu, že se samovolně strukturují a prosazují, zdá se, že v predátorském duchovním paradigmatu – a dobrým příkladem je rostoucí subjektivita globálního kapitálu – perspektivní lidské druhové zájmy prosazovat nemohou. Spíše naopak. Stále více zastupují zájmy svých vlastníků a vrcholového managementu a všeobecné lidské zájmy pouze předstírají. Těmto subjektivitám zatím vyhovuje klást důraz na abstraktně formulovaná lidská práva, ale nikoli na konkrétně formulovaná práva Země, nikoli na nezbytnost globální kultury podřizovat se planetě.
  13. Protože pouze člověk vytváří kulturu, její umělý systém stojí a padá s lidskou existencí, s lidskou nebiologickou aktivitou. Smrtelný však není jen člověk jako individuum a jako druh. Bez člověka je smrtelné i druhové lidské dílo, kultura. A právě smrtelnost kultury je nejpádnějším důkazem falešnosti názoru, že kultura je pouhým pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Ale tím, že kultura má svou vlastní vnitřní integritu, svou vlastní protientropickou bariéru (duchovní kulturu), je na člověku a přírodě nejen závislá, ale je také částečně nezávislá, relativně onticky svébytná. Relativní svébytnost kultury ovšem neznamená, že člověk je kulturou pouze určován a vlečen, že na kultuře jen otrocky závisí. Naopak, s přispěním filosofie, práva a politiky může kdysi zvolenou predátorskou duchovní orientaci kultury změnit. Může se kdysi úspěšné, ale dnes již prokazatelně sebezáhubné kulturní strategii vzepřít.
Copyright © 2015 Josef Šmajs • Kopírování obsahu je možné pouze po predchozím souhlasu autora. • Webdesign: PRO, s.r.o.