Vyjádření některých osobností

Sme len prírodné pozemské živé bytosti...

Sú filozofi, ktorí predbiehajú svoju dobu. Ich myslenie je tu viac pre budúcnosť než pre súčasnosť; až v nej nájdu svoje plné pochopenie a uznanie. No ak tá budúcnosť naozaj príde, bude to aj vďaka tomu, že ich myšlienky našli svoju pôdu už skôr, už v súčasnosti. Také sú myšlienky a texty Josefa Šmajsa: dnes ešte mnohými nepochopené, ba odmietané. No sú to myšlienky také zrelé ako čas, ktorý nastáva, aby dozreli aj ľudia k jednoduchému faktu, že sú len prírodné pozemské živé bytosti, závislé zároveň samé od seba a svojej prírody, a k hodnotám, ktoré z toho vyplývajú. Sú to myšlienky hlboko múdre, burcujúce a ponúkajúce cestu tým, čo sú jej hodní.
Prof. PhDr. Emil Višňovský, CSc.

O potrebe nového typu myslenia a nového typu spoločnosti

V dnešnej konzumnej, hedonisticky orientovanej spoločnosti sa veda, technika, technológie ako súčasti kultúrnej produkcie správajú voči prírode s bezohľadnou agresivitou. Je to paradox, pretože kultúra v súlade s pôvodným významom pojmu by mala prispievať k zušľachťovaniu, vylepšovaniu – kultivovaniu svojej prírodnej základne, mala by s ňou tvoriť vyvážený celok...

Musel by to však byť iný typ kultúry, iná paradigma, z ktorej by vyrastala – táto myšlienka sa dnes vyskytuje v prácach viacerých filozofov, no azda najvýraznejšie a najkomplexnejšie ju už roky precizuje a prehlbuje vo svojej filozoficky novátorskej koncepcii evolučnej ontológie Josef Šmajs. Jeho vytrvalosť a húževnatosť môžem len úprimne obdivovať. Som presvedčená o nevyhnutnosti toho, o čom filozof už roky píše, a to síce, o nevyhnutnosti zmeniť chápanie prírody (následne správanie voči nej), vnímať ju ako subjekt, a nie ako objekt kalkulujúcej a poškodzujúcej manipulácie. Znamená to rozlúčiť sa čím skôr s predátorským typom kultúry a nahradiť ho typom biofilným, šetrným, ústretovým voči prírode, a tým aj zachraňujúcim kultúru, ktorú človek svojím správaním ohrozuje. So zmenou typu kultúry súvisí zmena myslenia, celkového postoja človeka k svetu, k sebe, a súvisí s ňou aj zmena spoločenského usporiadania. Je očividné, že hlavným cieľom ľudstva nemôže byť iba ekonomický rast, ani materiálny profit, ale že je nevyhnutné redefinovať základné hodnoty a ciele, ktoré sa od nich odvíjajú tak, aby človek bol oveľa viac solidárny s prírodou – a aby solidarita mala väčšiu váhu aj vo vzťahoch medzi ľuďmi, krajinami, národmi. Josef Šmajs vo svojich prácach dôkladne analyzuje súčasnú kritickú situáciu, podáva presvedčivé argumenty o neudržateľnosti jestvujúceho stavu, angažuje sa za presadzovanie svojich myšlienok aj v širšom povedomí. Vydal sa na neľahký boj, o ktorom vydáva svedectvo aj táto Ústava; rada by som ho v ňom aspoň v skromnej miere podporila.
Doc. PhDr. Etela Farkašová, CSc.

Ozvena prvopisu Ústavy Zeme

Pôvod myšlienky a vôbec prvé vypracovanie Ústavy Zeme prof. J. Šmajsom sa opiera o jeden z jeho filozofických objavov. Spočíva v rozpoznaní subjektivity ako vlastnosti otvorených nelineárnych systémov a nie iba v rozsahu kultúrneho javu, keď si subjektivitu ľudia prisudzujú sebe a svojim spoločenstvám. Obdobná je odlišnosť, ak sa pôvod hodnoty určitej skutočnosti prisudzuje hodnotiacemu aktu, od rozpoznania hodnoty ako funkčného príznaku prírodných alebo kultúrnych systémov.
Ak ústava štátu je jeho najvyšší zákon, tak Ústava Zeme sa stáva rádovo prvým zákonom planetárnej rodiny, ktorej domovinou je usporiadanosť povrchu zemského. Jej matkou je Zem, otcom Slnko, potomkami sú všetky živé tvory a medzi nimi jej výmyselné prírodne neposlušné ľudské deti. Ústavou Zeme sa právnou formou vyjadruje rozvinuté uvedomenie, že je nutné opustiť dlhodobo kultivovanú a stupňujúcu sa úzku ľudskú racionalitu. Očakávané prijatie Ústavy Zeme a následné dodržiavanie jej proprírodného ducha bude možno vnímať ako dôkaz o evolučnom dospievaní ľudstva a utváraní svojej cesty do ohraničenej, ale dostatočne dlhodobej a hodnotnej budúcnosti.

Ústavou Zeme sa zjednocuje a vyjavuje hlbší zmysel poslania skôr zverejnených apelačných dokumentov autora (Nájomná zmluva, Deklarácia závislosti, Jedenásť podmienok biofilného obratu kultúry) a aktuálne završuje jeho snaha o rehabilitáciu filozofie oslovením čo najširšej verejnosti podstatou svojho životného diela. Tá je spoločná pre celé ľudstvo, jeho pozemskú proprírodnú budúcnosť.
Doc. Ing. Vladimír Choluj, CSc.

Negrast namiesto Rastu

Ako filozof neviem, či má pravdu evolučná ontológia, ktorá vychádza z dvoch substancií; predpokladá rozširovanie kultúrneho bytia na úkor prirodzeného bytia a oprávnene požaduje biofilnú transformáciu aktuálnych protiprírodných aktivít. Možno má pravdu nesubstančná ontológia, že budúcnosť patrí postbiotickej artificiálnej forme existencie, takže transcendovanie človeka by prebiehalo prostredníctvom techniky, čo nás však neoslobodzuje od zodpovednosti. V každom prípade však dramaticky pociťujeme následky spätnej väzby v prírode. Mali by sme si uvedomiť, že je za päť minút dvanásť a v záujme prežitia pozemskej civilizácie uplatňovať Ústavu Zeme, ak nechceme žiť na nehostinnej planéte, ktorá voči nám začína byť nepriateľská. A čo ak majú pravdu tí, čo tvrdia, že je päť minút po dvanástej, devastácia biosféry je ireverzibilná a škody na životnom prostredí sa nedajú odvrátiť?

Bezohľadná demontáž štátu blahobytu v mene súkromných ziskov formuje dopyt po revolúcii, teda zásadnej zmene v prerozdeľovaní a tvorbe bohatstva. Prečo sa rovnako naliehavo nepožaduje revolúcia ako náprava katastrofického procesu samovražedného vzťahu ľudstva k prírode? Položili si masy vo vyspelých krajinách otázku, že ak na rovnakú úroveň spotreby majú nárok populácia napríklad v Indii a Číne, aký dôsledok to bude mať na exploatáciu zdrojov? Nestačí uchyľovať sa k udržateľnému rastu prostredníctvom presadenia ekologických parametrov, nová ekonomická paradigma znamená negatívny rast – Negrast, teda zrušenie rastu na báze dobyvačného koristníckeho vzťahu industriálnej civilizácie voči prírode a zásadne nový kvalitatívne iný spôsob tvorby bohatstva.
doc. PhDr. Ladislav Hohoš, CSc.

Budoucnost lidstva

Není žádným tajemstvím, že budoucnost lidstva – jak již tu blízkou, tak zejména tu vzdálenější – ohrožuje celá řada vážných nebezpečí. Pomineme-li zde ta, která pro svůj přírodní původ nejsou lidmi předem nebo vůbec ovlivnitelná, a ta, která pramení z nitra společnosti samé, je tu i veliké nebezpečí pramenící ze vztahu člověka ke své matce – pozemské přírodě. V těchto souvislostech nadešel čas pozvednout na nejvyšší zobecňující úroveň i celkové nazírání na daný problém, na vztah člověka, kultury a přírody. Což předložený návrh prof. Šmajse ve svém celkovém pojetí jako zastřešující dokument činí. Měl by se stát nejen předmětem odborných diskusí, ale i zájmu politických a státních orgánů. I v mezinárodním měřítku. Přál bych mu ve všech těchto směrech i potřebný úspěch.
Doc. Ing. Josef Vaner, Dr.Sc.

Vědecký smysl Ústavy Země

Dějiny ekonomického myšlení od druhé poloviny minulého století poskytnou všímavému pozorovateli zvláštní obraz. Představíme-li si hlavní teoretický proud tohoto směru myšlení jako určitý úsek dálnice, nedochází v něm k žádným podstatným změnám. Pokud se objeví problém, který není s dosavadním směrem kompatibilní a v jeho rámci řešitelný, vzápětí vznikne specializovaná odbočka, která se snaží s tímto problémem vyrovnat a samotný dálniční řad jde stejně a nezměněným směrem dál. Přesně tímto způsobem reagovala ekonomická věda na environmentální problémy. Na teoretické bázi je hlavní proud téměř absolutně ignoroval s odkazem na vzniklou environmentální ekonomii. Téměř stejně reagovala „ekonomická dálnice“ na výzkumy zásadním způsobem kritizující její předpoklad „homo economicus“ – vznik behaviorální ekonomie umožnil všem ostatním ekonomům principiální chybu východisek i nadále ignorovat. Není mým cílem otevřít na tomto místě otázku nakolik je vlastně určitá vědecká disciplína racionální, jestliže na podněty z vnějšího světa reaguje výhradně tvorbou bariérních odboček. Zajímá mě ale něco jiného. Kde leží příčiny neschopnosti ekonomie a dalších společenských věd reagovat na podstatné vnější podněty a do jaké míry je ekonomie výjimkou a do jaké míry je názorným příkladem dalších společenských věd?

A přesně v těchto otázkách – nikoliv v praktickém dopadu do právního řádu – vidím smysl Ústavy Země Josefa Šmajse. Šmajsův koncept totiž mění optiku našeho obvyklého pohledu a umožňuje nám vidět principiální omezenost a slepotu velké části malých vědních zeměměřičů dálnic ekonomie, práva, politologie, sociologie, kteří v hluboké důvěře v určitou formu brutálního empirismu nedokáží alespoň na chvíli (ta chvíle by však mohla být normotvorná) opustit své drobné úseky dálnic a jejich odboček a podívat se na celek jedním směrem mířících tepen naší doby.

Antropocentrismus, oslnění empirickým omezením pohledu, estetizace – to vše jsou bariéry, které nám Šmajsova snaha umožňuje odstranit při hledání jiného než malo-zeměměřičského pohledu. To vše jsou bariéry, za které by se měla každá reflektivní a v širokém slova smyslu racionální vědní disciplína hluboce stydět.

Tím nechci říct, že bych se pod vše v Ústavě Země mohl podepsat. Některé otázky jsou v ní načrtnuty pouze rámcově, někde je omezenost současného společenskovědního provozu pro autora tak odpuzující, že se dopouští nespravedlností a příliš příkrých soudů. To ovšem není v té podstatné rovině důležité.

Ústava Země má smysl jako určitý kopec tyčící se nad krajinou, který by měl navštívit každý projektant, investor i dělnický mistr – je to jedna z cest, jak můžeme začít stavět vědecké dálnice, které budou dávat smysl. Je na nás kdy se tímto směrem vydáme.
Doc. Mgr. Bohuslav Binka, Ph.D.

Uznání subjektivity Země je příliš revoluční

Zdá se mi, že uznání subjektivity a suverenity Země je příliš revoluční. Možnost změn – ovšem dílčích a nejspíš nedostačujících – vidím v podpoře dílčích hodnotových reorientací a vnášení biofilních prvků do protipřírodního charakteru naší kultury. Závažný problém vidím také v tom, že představa přijetí Ústavy Země nereflektuje konkrétní způsob jejího politického prosazení. Radikálně biocentricky koncipovaná Ústava Země jde natolik radikálně proti dosavadním lidským duchovně i materiálně „predátorským“ inklinacím, že se domnívám, že je politicky neprůchodná...

Nepředpokládal by radikální ekologicky legislativní obrat prezentovaný ideou Ústavy Země i nějakou radikální změnu v ekonomickém, sociálním a politickém smyslu? Jenomže zase: jak by mohla být realizována? Zatím takovou perspektivu nevidím.
Doc. PhDr. Vlastimil Hála, CSc.

Hořekujme

Od chvíle, kdy jsem se seznámila s myšlenkami profesora Josefa Šmajse, uplynuly necelé tři roky. Doba krátká – avšak jaké změny v jejím průběhu nastaly!

Jakoby mizela i ta trocha naděje na obrat k moudřejšímu spravování Země a lidské společnosti, po kterém ve svých dílech Josef Šmajs touží.

Nerostné zdroje planety jsou drancovány stabilní měrou, přeměňovány na nesmyslné tretky, předměty – odznaky moci a atributy pozice ve skupině, na náš spotřební vír, který je živen i krví lidí, padlých ve válkách o zdroje. Jen více, lépe a rychleji – je doba legitimizace vlastnění čehokoli. Doba zbožštění vlastnění, které v důsledku ničí vztahy i city. Avšak kým, co a koho jsme oprávněni vlastnit?

Od koho jsi to dostal? Komu to dáš? Nemám čas, musím vydělávat peníze. Nemám čas – na děti, na rodiče, na přátelství… Naše svatá povinnost – mít věci, majeteček? A čas trávit přebíráním, uklízením, obnovováním, opravováním, sháněním, vyhazováním, kšeftováním s věcmi? Které tak jako tak vždy skončí jako staré krámy, osobní pozůstalost, se kterou je třeba nějak „rozumně“ naložit…

Pokora a úcta k Zemi, jak po ní po léta volá profesor Šmajs, rychle mizí spolu s nastupující globální nouzí. Státy vedou svá hospodaření od deseti k pěti. Zbídačují samy i za pomoci firem všechny lidi, na které nějak dosáhnou. Mění člověka – tvora zrozeného k síle a hrdosti, k bystrosti, bdělosti, opatrnosti v nakládání s živobytím – v nevolníka, otroka, tupou a vypnutou bytost, živořící v náhražce života.

Surrealisté používali své snové texty jako zrcadla tam, kde nemohli pronášet přímou kritiku tuposti společenského uspořádání. Tenhle text však není surrealistický. Doufám, že je jasný jako řez skalpelem – lidé moderní doby jsou na nesprávné cestě. Hořekujme. Nebo začněme změnu – u sebe.
RNDr. Zdeňka Petáková

Lidská práva a povinností

Ekologická problematika mě zaujala okamžitě, jak jsem se toto slovo prvně doslechl v přednáškách z urbanismu. Okrajově jsem pak povědomosti prohluboval při styku se spolupracovníky v oboru ochrany přírody ve středisku v Českých Budějovicích. Můj přístup však nebyl hluboce filosofický.

Domnívám se, že myšlenky ústavy rozčeří hladinu současného nevědomí, a že se postupně promění v obecné prozření, jakkoliv to v dnešním stavu konzumerismem nemocné civilizace vypadá nepravděpodobně. Jako nejpevnější stavbu omezenosti cítím tu, kde trůní politici, podnikatelé, bankéři a obchodníci.

Jednoznačně cítím, že bude velice těžké, snad i nemožné tyto myšlenky dovézt k realizaci, když se rozhlédneme po kořistnickém marasmu, ve kterém se dnešní lidské myšlení nachází. Neumím si představit společenství lidí, kteří by měli pro myšlenku Ústavy Země pochopení, u kterých by byla dostatečná politická moc a vůle tuto cestu nastoupit. Nepochybuji však o tom, že problematiku je nutné šířit a diskutovat, a že je to velice aktuální.

Domnívám se, že by lidská práva měla být spojena s lidskou povinností respektovat práva Země. Jsem toho názoru, že je v tomto smyslu nezbytné oslovovat zejména všechny právnické osoby, neboť ty jsou hlavními predátory. Narazí to přirozeně na zákony o svobodném podnikání. Stávající společenské povědomí bude jistě vyžadovat jistou opatrnost a dlouhou postupnost. Nelze odhadnout, jak velkou trpělivost s námi je ochotná projevit Země a kolik času nám poskytne na prozření.
Ing. arch. Petr Pešek

Stojíme vůbec za záchranu?

Sevřená a razantní právnická forma, kterou nyní Josef Šmajs zvolil pro shrnutí výsledků svého dlouholetého zkoumání vztahu přírody a kultury, skličujícím způsobem zvýraznila závratný kontrast mezi nahlédnutou nutností biofilního obratu kultury a skutečnou nemožností takový obrat provést. Museli bychom s ním přece začít dnes, teď hned (pokud už i tak není pozdě). Ale jak bychom mohli, jestliže právě teď – například – mají držitelé moci plné ruce práce s rozpoutáváním nové světové války (válčení je jejich druhou nejoblíbenější prací hned po finančních spekulacích)? Když si chvíli čteme v některé ze Šmajsovych knížek a potom se vzápětí podíváme do kterýchkoli novin, pocítíme tu beznaděj skoro jako jakýsi psychický úder. Je to dost zvláštní rozpor mezi myšlenkou, která se ve všem podstatném ukazuje jako pravdivá, a skutečností, která vůči ní stojí tak cize. Možná však, že ten rozpor má řešení, a my je nevidíme jen proto, že je nechceme vidět. Možná, že nás zaslepuje zbytkový antropocentrismus. Šmajsovo odmítnutí antropocentrismu se zdá úplné. Šmajs žádá uznání absolutní nadřazenosti Země nad člověkem a kulturou. Což je jen uznání faktického stavu: závisíme absolutně na přírodě, a pokud jí neustoupíme, zahyneme. Zbývá však jedna otázka, kterou Šmajs výslovně neklade, přestože na ni vlastně také odpovídá. Totiž: stojíme vůbec za záchranu? Odpověď je ve smyslu evoluční ontologie nasnadě: nestojíme. Šmajs přirovnává protipřírodní kulturu k nebezpečnému nádoru na přírodě. Ale nutno dodat, že i kultura biofilní, protože i ta by se nutně řídila jinou vnitřní informací než příroda, by byla jakýmsi přírodě cizím nádorem – třeba ne zhoubným, ale s trvalým rizikem přechodu ve zhoubný. Jinak řečeno: riziková lidská větvička na evolučním stromě života tak či onak nikomu chybět nebude. V takto opraveném pohledu ona zvláštní rozpornost Ústavy Země se skutečným směřováním kultury ihned mizí. Stačí jen přejít do jiné oblasti práva, přepsat ústavu na rozsudek smrti nad člověkem a kulturou, uvědomit si, že tento rozsudek nejen nabyl právní moci a není proti němu odvolání, ale dokonce už je i vykonáván – a všechno hned začne dávat dokonalý smysl, včetně blížící se války.
Mgr. Zuzana Škorpíková, Ph.D.

Životní prostředí je tou nejvyšší hodnotou

„Každý kousek této země je mému lidu svatý. Jsme částí země a ona je částí nás. Co postihuje zemi, postihne i syny země. Když lidé na zem plivají, plivají sami na sebe“. Tento úryvek z poselství indiánského náčelníka Seattlea byl doručen prezidentovi USA již v roce 1855. Od té doby tlaky na využívání přírodních zdrojů prudce vzrostly. Na druhé straně je třeba konstatovat, že mezinárodní společenství si včas uvědomilo, že ochrana životního prostředí je univerzálním zájmem prakticky všech zemí světa, což bylo vyjádřeno v Závěrečné deklaraci Stockholmské konference o životním prostředí člověka z roku 1972. Na základě uvědomění si důležitosti ochrany životního prostředí došlo v následujících letech k uzavření celé řady mezinárodních úmluv, pokrývajících prakticky všechny složky životního prostředí a aktivity, jež mají potenciál jej významně ohrožovat. Ačkoliv cíle těchto mezinárodněprávních instrumentů nebyly mnohdy beze zbytku naplněny a naše planeta se i nadále potýká se závažnými environmentálními problémy, je třeba vzít s povděkem ty právní instrumenty, které přinesly efektivní regulaci činností životní prostředí ohrožujících a poškozujících, jakými jsou například Montrealský protokol o ochraně ozónové vrstvy a na něj navazující národní právní úpravy.

Je však otázkou, zda lidé v současné době mají zájem pokračovat v minulosti nastoleném trendu anebo volí jiné hodnoty, než je harmonické souznění s přírodou. Všem lze doporučit, aby si připomněli slova náčelníka Seattlea a pochopili jednu ze základních zásad, že životní prostředí je tou nejvyšší hodnotou.
Doc. JUDr. Ilona Jančářová, CSc.

Lidstvo musí urychleně přijmout radikální opatření

Profesor Šmajs je jedním z mála českých myslitelů, kteří se naprosto racionálně snaží o napravení příšerných pseudovědeckých kulturních úchylek vnesených do povědomí české veřejnosti zejména bývalým prezidentem a samozvaným "filosofem" Václavem Klausem. Úchylek, které se snažily potlačit práva naší malé planety na udržení a kontinuitu své rozmanité biosféry tím, že na vrchol lidstvem uměle vybudované moci postavily ekonomický diktát a k tomu ještě ekonomický diktát nejdestruktivnějšího politicko-ekonomického systému nazývajícího se kapitalismus.

Lidstvo musí urychleně přijmout sérii radikálních opatření ke snížení emisí oxidu uhličitého, nebo se připravit na kolaps celých ekosystémů a vysídlení, utrpení a smrt stovek miliónů lidí. Tvrdí to zpráva, kterou pro Světovou banku v roce 2012 zpracoval Postupimský institut pro výzkum dopadu globálního oteplování a klimatickou analýzu.

Pokud se nic nezmění a naše civilizace bude prostě pokračovat stejným směrem, jakým se pohybuje dosud, průměrná globální teplota se do konce století zvýší nejméně o čtyři stupně Celsia – a to je zhruba rozdíl mezi dneškem a poslední dobou ledovou v Evropě. Klimatologové se přitom shodují, že aby byly dopady změn klimatu ještě pro biosféru, jak ji známe, a také pro lidstvo zvladatelné, nárůst teploty by nesměl překročit dva stupně. Podle zprávy Postupimského institutu je však takový scénář za současných okolností (tj. při stávajících polovičatých opatřeních na ochranu klimatu) prakticky vyloučen.

Návrh nové a do budoucna nevyhnutelné Ústavy země, která pracuje se zdravým rozumem je nesmírně užitečný filosofický počin profesora Šmajse.

Na rozdíl od mnoha dnešních českých i světových filosofů, kteří se dnes věnují do sebe zacykleným idealistickým myšlenkovým masturbacím, které nikdy nemohou zplodit funkční myšlenkové dítě, český filosof Šmajs předkládá hmatatelný plod, který opět staví filosofii do služeb života na zeměkouli.
Milan Kohout, Ing. et BcA.

Strhující výzva

Text k "Ústavě země" považuji za dobře napsanou výzvu nám právníkům a také politikům. Mohl by být doplněn o kvalifikované konstatování mechanismů, jež vedou k necitlivosti k biosféře ze strany člověka. Ačkoli je nadán rozumem a vědomostmi, co to může v budoucnu znamenat i pro něj samotného. Důležité je, že spoluautorem je kvalifikovaný právník, který zná velice zajímavý soudobý vývoj ústavního práva ve světě, zejména v Latinské Americe.

Samozřejmě nejde o hotový právní text, ale o strhující výzvu ke změně přístupu našeho nenažraného, chronicky přemnoženého a vše devastujícího, plevelného hominidního druhu. Pominu-li děsivý technický pokrok umožňující i naše sebezničení, deformující dnes i naše myšlení, tak se zatím chováme převážně jako přemnožení hraboši, takže je reálná perspektiva, že se biosféra bude bránit. Máme sice dost dokonalý mozek, ale ten evoluce bohužel podle všeho nevyvinula k tomu, abychom zvládali a ovládali své druhové instinkty v zájmu trvalé udržitelnosti vztahů mezi biosférou a lidskou kulturou, abychom uvědoměle autoregulovali svou praxi s ohledem na biosféru. A samozřejmě, že by bylo třeba regulovat početnost lidské populace, protože obrovský populační růst posledních desetiletí je sám o sobě hrozivý. Takže se velmi obávám, že naše kultura skončí katastroficky.

Biosféra Země je zázrak s mnoha tajemstvími. Jedině my lidé jsme nyní schopni toto pochopit. Pokud se sebou něco dost podstatného neuděláme, vyhyneme. Zcela po právu. Biosféra se umí velmi drasticky a nemilosrdně bránit plevelnému a devastujícímu přemnožení. A ona přežije: biologická evoluce bude pokračovat další miliony let. Už mimo nás a bez nás. To opravdu chceme?
JUDr. Petr. Kužvart

Musíme usilovať o vznik novej biofilnej politiky

Myšlienky evolučnej ontológie, ktoré sú východiskom pre pochopenie vzťahu spoločnosti a kultúry, sú veľkou paradigmatickou témou, hľadanou teóriou vyššieho rádu. Ak si neporadíme so svojou kultúrou, so samými sebou, prestaneme byť ľuďmi. Možnože pred Šmajsom by stačilo ešte povedať Európanmi. Evolučná ontológia je však koncept, ktorý nemá takéto bariéry, prekonáva ich. Ak chceme na Zemi prežiť, musíme už teraz pripravovať ontické zmierovanie kultúry s prírodou.To najpodstatnejšie sa však týka politiky: predátorský duchovný základ kultúry treba nahradiť biofilným.

Evolučná ontológia odmieta nadradenosť človeka a kultúry nad prírodou, pokúša sa vytvoriť novú neantropocentrickú kozmológiu. Z charakteristík evolučnej ontológie zdôraznime Šmajsovo zistenie principiálnej závislosti kultúry od prírody. To znamená prijať filozofickú zodpovednosť za osud človeka. V snahe odvrátiť ekologickú katastrofu už nejde o to, ako správne vyložiť štruktúru sveta, ale ide o snahu vytvoriť ontologické minimum, ktoré by pomohlo iniciovať zmenu kultúrnej stratégie a ktoré by podporilo novú axiológiu, etiku a politiku. Šmajsovou ústrednou tézou je, že globálna ekologická kríza je experimentálnym dôkazom, že kultúra nie je ani prirodzenou, ani evolučne vyššou štruktúrou než príroda. Politickým, právnym a morálnym problémom dneška je miera prípustného priestorového „abiotického parazitizmu“ kultúry na hostiteľskom tele prírody. Aby k nemu nedochádzalo, je nevyhnutná skutočná ekologická politika, právo, vzdelanie a výchova v novej biofilnej paradigme s politicky významným normatívnym textom Ústavy Zeme. Pretože protiprírodnú kultúru nemožno a nestačí prekonať iba v oblasti ľudského vedomia, musíme súčasne usilovať o vznik novej biofilnej kultúry, o vznik novej biofilnej politiky. Takáto politika, ak má byť demokratická, sa musí formovať súčasne zhora i zdola. Preto iba evolučné ontologické minimum, všeobecná svetonázorová racionalita zrozumiteľná verejnosti môže byť účinná. Preto podporujem myšlienku Ústavy Zeme.
doc. PhDr. Jozef Lysý, CSc.

Došlo k poškození člověka samého

Nutnost definice ústavy země není jenom výsledkem vědomí o konečnosti ekologické niky člověka na planetě, ale je i výrazem selhání vědomí o odpovědnosti člověka za stvoření a za Zemi. Současně je též i cca 400-letým produktem antropocentristického pojetí světa, světa v němž platila Baconova premisa, že vědění je moc. Člověk se choval jako pán světa a pouze přírodní katastrofy ho tak trochu na chvíli vracely do reality. S rozvíjející se kulturou a tomu odpovídající ekonomickou dimenzí se doslova vžil kořistnický vztah k přírodě, který se postupně stal obecným vzorcem chování, jak dokládá např. historie filosofie, teologie, ekonomie a k tomu musíme připočíst narůstající opojení technologickou mocí tzv. civilizace. Pohrdání kulturou přírodních národů signalizovalo naprosté odcizení člověka a přírody. Odcizení, které přerostlo zejména v čase druhé poloviny 20. století, především vedlo k trvalým změnám přírodního prostředí a změně vztahu k Zemi. Tyto změny postupně signalizovaly tzv. červené seznamy ohrožených druhů rostlin a živočichů a zmenšování plochy přírodních a přírodě blízkých ekosystémů. A ekologové či ochranáři upozorňující na stav okolního prostředí jsou často chápani jako nepřátelé společnosti a rozvoje. Nedošlo ovšem k zhoršení pouze přírodního, či životního prostředí, ale došlo zároveň k poškození člověka samého jako součásti planetárního systému. Narušení vztahu s matkou Zemí je protipólem narušených vztahů ve společnosti a mezi generacemi.

Současně toto vědomí ohroženosti a zranitelnosti planety a člověka vedlo k hledání východisek. A tak jako někteří teologové filosofové (např. J. Moltmann či J. Heller) je třeba hledat cesty jak přivést člověka k usmíření a míru s přírodou a odpovědnosti za stvoření. Protože člověk je pouze článkem stvoření. Opovědí na vyrovnání práv a povinností lidí a práv Země může být ústava Země.
RNDr. Ivana Trpáková, RNDr. Pavel Trpák

Copyright © 2015 Josef Šmajs • Kopírování obsahu je možné pouze po predchozím souhlasu autora. • Webdesign: PRO, s.r.o.